Persie, Perský: P. jest západní část starého Iranu. Vlastní P. byl kraj nevelké rozlohy při Perském zálivu, dosud známý pod jménem Farsistan, zkomoleným starým pojmenováním [Pársa, paršua]. Hraničila na sz na Susianu čili Elam, na jz na Perský záliv a na východě na Carmanii [nyní Kerman]. Ale obyčejně si představujeme P. v době rozkvětu jinak ohraničenou, když Perská říše sahala od Indu na východě až po Egypt na západě, kdy k ní patřily části Evropy j. od Dunaje i Afriky a celá západní Asie, s Černým a Kaspickým mořem a Kavkazem na severu, Arabskou pouští, Perským zálivem a Indickým oceánem na jihu [Esth 1:1 ; Esth 10:1], takže dosahovala asi poloviční velikosti Evropy. Vlastní Persie je z větší části hornatá, místy písčitá; má horké podnebí; místa, která mají hojnost vláhy, jsou úrodná

i krásná. Obyvatelstvo bylo indoevropské, příbuzné Médům, vysokého, ušlechtilého vzrůstu a zdravého rozumu; byli to udatní válečníci s nedostatkem kázně a s náběhem k velkodušnosti. Mnohoženství bývalo tam obyčejem. Náboženství nejstarších Peršanů bylo polytheistické, ale čím dál tím více se stávalo dualistickým. Jeho zakladatel Zoro- aster [podle starověkých řeckých spisovatelů žil kolem r. 1100 př. Kr., podle novějších badatelů až v 6. stol.] učil, že jsou dvě největší bytosti, jedna dobrá, druhá zlá, a že se mezi nimi vede neustálý boj. Bůh dobrý slul Ormuzd [Ahura mazda = pán moudrý] a bůh zlý Ahríman [Angromainjus = zlý duch]. Všecko dobré ve světě pochází od Ormuzda [světlo, teplo, úroda, zdraví, pravda, ctnost]. Všecko zlé [temno, zima, sucho, poušť, nemoc, lež, nepravost] pochází od Ahrimana. Ormuzd stojí v čele sedmi hlavních duchů [bohů] dobrých, a Ahriman v čele duchů zlých. Povinností člověka jest pomáhati Ormuzdovi v boji proti duchům zlým. Proto udržuje posvátný oheň, vede život ctnostný, mluví pravdu, pečuje o zdraví a čistotu, hledí si polního hospodářství i dobytkářství. Vedle Ormuzda jakožto hlavního boha byli ještě bohové vedlejší: Mithras, bůh slunce, Atar, bůh ohně, Armaiti, bohyně země, Anahita, bohyně vody a úrody. Duše člověka spravedlivého vejde po smrti do ráje Ormuzdova, zlého v propast pekelnou, kde vládl Ahriman.

Peršané dělili se na několik kmenů, z nichž přední byli Pasargadové z rodu Achaimenova. Peršané byli poplatní nejprve králům elamským, potom králům medským. Kyros [bibl. Cýrus] nastoupiv na trůn r. 558 př. Kr., svrhl jho medské v bitvě u Pasargad r. 550 př. Kr. Medii připojil k své říši a vůbec své panství rozšířil, takže jeho říše sahala od Perského zálivu k moři Kaspickému a k řece Halysu. Dobyl Lydie v Malé Asii r. 546, Babylonu r. 539. Židům v zajetí babylonském dovolil, aby se navrátili do Palestiny, jak se vypravuje v prvé kapitole knihy Ezdrášovy. Palestina byla spravována místodržiteli a tvořila součást satrapie »za řekou« [Ezra 8:36; Neh 2:7], k níž patřily Syrie, Fenicie i Cypr. Kyros zemřel r. 529 v boji proti turanským Massagatům. Kambyses [529-522], syn Kyrův, porazil u Pelusia r. 525 egyptského faraóna Psameticha III. a dobyl Memfidy. Kambyses je snad biblický *Asverus [Ezra 4:6]. Zatím co Kambyses meškal v Egyptě, jakýsi mág Gaumáta, podobný zavražděnému bratru královu Smerdovi, vsedl na trůn perský. Kambyses na zpáteční cestě do domova zemřel [r. 522]. Gaumáta zapověděl Židům pokračovati ve stavbě chrámu [Ezra 4:7 - Ezra 4:22]; na štěstí panoval jen sedm měsíců, jeho podvod byl odhalen, byl zabit a na trůn dosedl nejbližší příbuzný Kambysův, Darius, syn Hystaspův [521-485].

*Darius I. byl nejslavnější král perský, dal říši ústavu, rozšířil ji až k Dunaji a Židům dovolil, aby nejen ve stavbě chrámu pokračovali, ale i poručil, aby jejich podnik byl podporován z královských důchodů [Ezra 6:1 - Ezra 6:15], takže stavba mohla být dokončena v šestém roce jeho panování. Darius podnikl výpravu proti Řekům r. 492, která se nezdařila. Loďstvo bylo u Athosů rozbito bouří. Také druhá výprava r. 490 skončila porážkou u Marathonu. Po Dariovi nastoupil na trůn r. 485 jeho syn Xerxes, bibl. *Asverus [Esth 1:1 a snad i Ezra 4:6], nejprve pokořil Egypt a vrátil se potom proti Řecku, dobyl Athén a spálil je. Než potom utrpěli Peršané porážku v průlivu Salaminském a vrátili se s nepořízenou do Asie. Po další porážce jeho vojevůdce Mardonia u Plataií r. 479 bylo znáti, že říše Perská upadává. Xerxes byl r. 465 zavražděn a jeho syn *Artaxerxes Longimanus [Dlouhoruký] ho ve vládě následoval. Panoval 40 roků a choval se příznivě k Židům [Ezra 7:11 - Ezra 7:28] ; je to poslední perský král, o němž je v bibli zmínka [Neh 2,1-9]. Potlačil povstání Baktrů, podmanil znova odpadlý Egypt [462-459] a zemřel r. 424. Následoval ho jeho syn Xerxes II., ale již po 54 dnech zavraždil ho jeho syn Sogdianos a zmocnil se vlády, byl však již r. 423 jiným královským levobočkem Ochosem odstraněn; ten nastoupil na trůn pod jménem Darius II., zemřel r. 404. Následoval jeho syn Artaxerxes Mnemon [404-359], potom Artaxerxes III. Ochos. Byl otráven kleštěncem Bagoou; další nástupce na trůnu perském byl Darius III. Kodomanos 336, který již nemohl zadržet blížící se pád říše. Snad je to onen »Darius Perský«, jenž jest jmenován v Neh 12:22. Byl poražen nad řekou Granikem 334, potom Alexandrem Velikým v bitvě u Issa a Gaugamel. Tím skončila řada králů první perské říše r. 331. Hlavními městy Persie byly střídavě Persepolis, Susan [Neh 1:1; Esth 1:2], Achmeta [Ekbatana Ezra 6:2] a Babylon [Ezra 6:1]. Při rozdělení říše po smrti Alexandra Velikého připadla Persie Seleukovcům; jejich vláda trvala do r. 64, kdy se říše seleukovská stala římskou provincií. Již za Seleukovce Antiocha II. odpadla r. 250 značná část jejich držav a v Parthii založil novou říši Arsakes I. Ta se rozšířila přes celý Iran a na západ až k Eufratu. Panství parthské vyvrátil r. 226 po Kr. perský kníže Ardažír [Artaxerxes] z rodu Sasanovců, jenž založil za císaře Alexandra Severa na Iranu mocnou říši novoperskou r. 208 po Kr. Ta tvořila hranici tehdejší říše římské na východě. Posledním králem této říše byl Jazdagird III. [637-641 po Kr.], který byl poražen arabskými mohamedány.